Proč by měl být každý náš čin desetkrát obrácen na pánvičce rozumu jako palačinka?
- Milan Kundera, Nesmrtelnost

Vyhnáni z ráje

9. srpna 2017 v 11:04 | Barbora |  Píšu...
Vyhnáni z ráje
"Evo, vem mě zpátky!"
Evu ze spánku probudil hlasitý křik. Eva vlastně ani nespala, spíše jen ležela v posteli, měla zavřené oči a snažila se vymazat své myšlenky z hlavy a ponořit se do ticha a tmy. Snažila se neslyšet i ten křik.
"Evo, vem mě zpátky!"
Eva si přitlačila dlaně k uším a otočila se ke zdi. Proč je tady? Ať jde pryč, ať zmizí z jejího života. Nechtěla ho ani slyšet. Nechtěla ho ani vidět. Zavřela oči a dlaně k uším tiskla ještě silněji.
"Evo, prosím, vem mě zpátky!"
***
Adam se potácel pod okny vysokého panelového domu a volal do nebe, volal na Evu. Byl opilý, ještě v ruce držel láhev rumu. Snažil se stát rovně, snažil se očima najít Evino okno, ale motal se ze strany na stranu a ani si nebyl jistý, jestli stojí u správného domu. Ale chtěl vidět Evu a chtěl ji zpátky.
"Evo, vem mě zpátky!"
Vyhodila ho. Předevčírem mu sbalila kufry a nechala je stát před dveřmi bytu. Nepustila ho dovnitř, vyhodila ho ven. Nevěděl proč, nechtěla s ním mluvit. Nebrala mu telefon a on ho pak zoufale vyhodil oknem autobusu, a tak ani nevěděl, jestli mu nakonec zavolala zpátky. A tak se potácel noční Prahou a prosil o odpuštění. A nevěděl proč.
"Evo, vem mě zpátky!"
***
Eva se na posteli posadila. Tím křikem určitě vzbudí všechny sousedy. Chtěla ho ignorovat. Zaslouží si to. Ale bylo to správné? Možná by měl dostat příležitost to vysvětlit. A nebo ne. Jak jinak by to mohlo být? Jiná možnost nepřipadá v úvahu. Určitě to bylo takhle. Když na to myslela, zvedla se v ní vlna vzteku. Doteď to byla jen lítost a smutek, ale teď byla naštvaná. Jak ji to mohl udělat? To si přece nezasloužila! Prudce se postavila a otevřela okno dokořán.
"Vypadni! Běž domů a neřvi tady!"
"A kam mám jít, když jsi mě vyhodila, Evo?"
"Vypadni!"
"Evo, vem mě zpátky!"
"Nesnáším tě!"
"Vždyť já ani nevím proč, Evo..."
***
Adam byl zmatený. Byl opilý a zmatený. Svět se kolem něj točil. A Eva ho nesnáší. Ale proč? Nedokázal jasně myslet. Neuměl si vzpomenout na to, co se stalo. Upadl na zem a láhev rumu se roztříštila o chodník. Pořezal si ruku. Seděl na zemi ve střepech a vlastní krvi. A neměl tušení, co se to děje. Proč je tady dole a Eva nahoře. Vždycky tam nahoře přece bývali spolu.
"Nesnáším tě!"
A Eva ho nesnáší.
***
Viděla jak Adam upadl a rozbil skleněnou láhev. Možná se i zranil, ale necítila lítost ani soucit. Bylo jí to jedno. Zasloužil si to. Ublížil ji, zradil ji a ona trpěla. A tak teď aspoň trpí i on. Byla rozzuřená. Z očí ji tekly slzy vzteku. Zradil ji. Zradil!
***
Adam a Eva se stali oběťmi Eviny fantazie. Fantazie je mocný nástroj. Nalezené střípky dokresluje a skládá z nich celistvý obraz. Ale je pravdivý?
***
A tak byli Adam a Eva vyhnáni z ráje.


 

Přítel

21. června 2017 v 20:20 | Barbora |  Píšu...
Bylo časně ráno. Ospalé město se teprve probouzelo do dalšího dne, na ulicích pohasínalo veřejné osvětlení, na autobusové zastávky přicházeli první lidé, mlha se pomalu rozestupovala. Jednou z městských ulic se procházel muž. I přesto, že ráno bylo poměrně chladné, měl na sobě jen šortky a vytahané šedé triko. Kdybyste se na něj zeptali jeho sousedů, řekli by vám, že je jako ten divný chlápek ze špatných hollywoodských filmů, který je hodně zaostalý, tváří se jako blbec, ale ve skutečnosti je to vždy právě on, kdo stojí za tou důkladně promyšlenou vraždou a za své vzezření se celou dobu pouze ukrýval. Řekli by vám, že je to hulvát, protože nikdy nezdraví a když má úklidovou službu, nikdy chodbu nevytře. řekli by vám, že je to necita. A řekli by vám taky to, že ten jeho hnusný opelichaný čokl hrozně smrdí. A právě s tím hnusným opelichaným čoklem se ráno tou ulicí procházel. Pes nebyl na vodítku. Nepotřeboval vodítko. Jeho pán mu nikdy neřekl jediný povel, nicméně pes se mu držel na blízku a kromě toho se řídil vlastním pudem sebezáchovy. Muž a jeho pes postupovali dál ulicí. Pes se odvážil vstoupit na vozovku. Nikde nebylo ani živáčka, natož nějakých aut. Pes si spokojeně očichával skvrny na vozovce. Stalo se to v jediné vteřině. Ze zatáčky se vyřítila motorka. Jak se tam mohla ocitnout tak náhle? Motorkář nezastavil. A tiché ráno protnula zvířecí bolest.

Mohutné hodiny na radnici odbyly osmou. V ulicích už bylo rušno, mlha byla ta tam a lidé vráželi jeden do druhého při svém ranním spěchu do práce. Jednou z ulic také procházel jistý muž ve vytahaném šedém triku. Šel rychlým a svižným krokem. Lidé se před ním rozestupovali a uhýbali mu z cesty. Muž na rukou nesl nehybné zvíře. Jeho tvář jako by byla z kamene, jen v očích byste mohli zahlédnout děs. Šel dál a dál. Lidé na něj jen zírali. Jedna žena vykřikla: "Tyran jeden! Podívejte se na to ubohé zvíře!" Ale dav se na něj ani nevrhnul, ani mu nepomohl. Pro ně to byla jen jedna minuta, která se proměnila v nepodstatný zlomek jejich dne, o kterém sice doma řeknou partnerovi, ale život jim nezmění. Jemu to ale život změnilo.

Jeho sousedé by vám jistě pověděli, že ho v životě neslyšeli promluvit. A taky ho nikdy neviděli v jiné společnosti než ve společnosti toho hnusného opelichaného psa. Taky prý doma neměl ani telefon. Jeho zvonek taky nefungoval. Kdo by se k němu chtěl dostat, musel by bušit na dveře, ale stejně by nikdy neotevřel. Byl velkého vzrůstu, ale kůže na kostech jen visela. Jeho obličej byl zchátralý, i když mu určitě nemohlo být více než pětatřicet. Nosil jen to šedé vytahané triko a mastné skvrny byly stále na stejných místech.

Muž stále šel. Ani jednou se nezastavil. Na rukou ještě pořád nesl bezvládné zvířecí tělo. Srdce mu divoce bušilo. Dorazil k tmavě hnědým proskleným dveřím a začal zvonit na zvonek. Pak chvíli bušil na dveře. Pak zase zvonil. Ten randál vyrušil jiného muže od snídaně. Kdo se tady tak ráno dobývá? Ordinace bude otevřená až za čtyřicet minut. Veterinář vstal od stolu a šouravým krokem se vydal ke vstupním dveřím. Před dveřmi stál muž pochybného vzhledu a v rukou držel nehybného psa.
"Dobrý den, prosím vás, pane, ordinace ještě není otevřená."
Muž nic neřekl. Ani nemusel. Jeho hrůza v očích vše vypověděla. Pouze natáhnul ruce se zvířetem.
"Říkám, že ještě máme zavřeno. Co je s tím psem?"
Muž pořád mlčel. Přistoupil k veterináři ještě blíž. Veterinář si povzdechl a sáhl na psa.
"Pane, ten pes je mrtvý. Je mi to moc líto, ale s tímhle už vám pomoci nemohu."
Na mužově tváři se poprvé objevil náznak citu. V nesouhlasu kroutil hlavou sem a tam.
"Opravdu, vždyť se na něj podívejte. Jak dlouho už takhle leží? Musel jste přeci poznat, že je mrtvý. Nedýchá, ztuhnul. Už mu nemám jak pomoci, člověče. Proč jste ho sem nosil?"
"Je to můj přítel," zašeptal muž.

Ještě toho dne se konal malý soukromý pohřeb jednoho nejmenovaného psa na nejmenovaném místě a jeden nejmenovaný muž přišel o svého jediného nejmenovaného přítele. A pak se jeho duše vytratila...



Všechno nebo nic

16. června 2017 v 7:32 | Barbora |  Píšu...
Tak jako včera, předevčírem a každý jiný den, i dnes jsem šel do parku. Vždy sedávám na jedné konkrétní lavičce, která je u malého jezírka vprostřed parku a na níž je napsáno jsi moje jedyná mileno. Už jsem si na ni zvykl. Obvykle si čtu, ale někdy jen tak sedím, koukám na kachny plující po vodní hadině a pozoruji ostatní návštěvníky. Občas poslouchám jejich rozhovory a to i přesto, že vím, že cizí rozhovory se neposlouchají. Jindy se přistihnu jak na někoho zírám. Pokaždé si za to musím vynadat, není to slušné, nebo tak mi to alespoň říkávala máma. Nejčastěji zírám na jednu starou paní. Sedává o dvě lavičky dál a stejně jako já i ona je v parku každý den. Sedí tam už když přicházím a nejspíše tam sedí ještě dlouho potom co odejdu. Vždy je tam sama, nikdy jsem neviděl, že by měla nějakou společnost. Pokaždé je pěkně upravená, nalíčená, učesaná, ale vypadá osaměle. Tak jako já, smutnýma očima pozoruje hladinu. Někdy zvedne hlavu k nebi a sleduje jak mraky po obloze přecházejí sem a tam. Už je to více než rok, co do toho parku chodím a vídávám ji tam den co den nevyjímaje chladné zimní dny, ve kterých já chodívám pouze na procházku a zase se rychle běžím schovat do tepla. A každý každičký den mě kouše má vlastní zvědavost, okusuje mi všechny končetiny a já začínám mít strach, že to nebude trvat dlouho, a nezbude ze mě nic než pár okousaných kostí. Přál bych si vědět proč tam dennodenně sedí. Proč je smutná? A proč je tam vždy sama a nikdy jinak?

Seděl jsem na lavičce a už patnáct minut jsem na ni nepřetržitě zíral. Byl jsem si jistý, že si toho všimla. Věděla, že ji pozoruji. Zvědavost mě rozpalovala do běla. Celý jsem se třásl, adrenalin. Pořád dokola jsem si to zakazoval, ale už jsem to nemohl vydržet. Prudce jsem se postavil a vykročil směrem k její lavičce. Předtím jsem si mockrát představoval, co bych jí řekl, ale v tu chvíli jsem měl v hlavě prázdno.
"Dobrý den, máte tady volno?" přistoupil jsem k ní. Vzhlédla ke mně, prohlížela si mě.
"Jistě."
"Jmenuji se Alex. Už delší dobu vás pozoruji."
"Já vím."
"Říkal jsem si proč tady asi pořád sedáváte sama."
"A došel jste k nějakému závěru?"
"Ne."
"Aha."
Více už neřekla. Doufal jsem v delší konverzaci. Chvíli jsme mlčeli.
"A proč tedy?" zkusil jsem to znova.
"Je to všechno nebo nic," nespustila oči z oblohy,"měla jsem všechno a teď nemám nic."
"Tomu asi nerozumím."
"Máte přítelkyni?"
"Ano."
"A rodiče?"
"Ano, bydlí tady nedaleko."
"A vy bydlíte s přítelkyní?"
"Ano."
"Tak vidíte. Máte všechno. Máte přítelkyni, ta je vám jistě velmi blízká. Jednoho dne se může stát, že se každý vydáte jinou cestou, ale ona tady pořád bude. Někdy ji možná potkáte na ulici, pozdravíte se, prohodíte pár slov, bude tady. Máte rodiče a i když s nimi nežijete, jsou tady. Můžete za nimi jít na návštěvu, obejmout je. Ale já, já nemám nic."
"Už nemáte rodiče?"
"V mém věku už lidé obvykle nemívají rodiče."
"Promiňte. Pak tomu asi stále nerozumím."
"Už je to dlouho, co jsme se poprvé potkali. Více než čtyřicet let. A od té chvíle jsem měla vše, byl pro mě celý svět, víte? Je to pak velký šok, když najednou nemáte nic."
"Zemřel vám manžel?"
"Už je to docela dlouho, ale ještě jsem si na to nezvykla. Může si na to člověk zvyknout?"
"To nevím."
"Dříve jsme tady chodívali spolu."
"Můžu vám dělat společnost, když budete chtít."
"Děkuji, já už dnes ale musím jít."
"Už jdete domů?"
"Ne, ještě ne. Nejdříve mu jdu povědět, jaký jsem dnes měla den. Taky se ho zeptám jak se má on. A přinesu mu čerstvé květiny."
"Tak bych vám mohl dělat společnost třeba zítra. Nebo nějaký jiný den."
"Víte, mladý muži, já nevím, jestli přijdu i zítra a pokud ano, nemohu vám slíbit, že přijdu pozítří. Myslím, že už bych taky měla jít..."


 


Na prodej

14. června 2017 v 15:48 | Barbora |  Píšu...
Vstoupil jsem do inzertní kanceláře. Na dveřích zazvonil zvoneček, čímž o mém příchodu informoval šedovlasou ženu sedící za stolem. Nijak nereagovala. Její věk mě přinutil přemýšlet o tom, kdy lidé obvykle ztrácejí sluch a začínají špatně vidět. Jako bych tam nebyl. Pak jsem si odkašlal.
"Dobrý den, madam."
Žena neodpověděla, jen rukou ukázala na židli, z čehož jsem usoudil, že se mám posadit, a druhou rukou zároveň vpisovala jednotlivá písmena do křížovky. Pak jich tam napsala ještě pár, zavřela časopis a konečně zvedla hlavu.
"Dobrý den, luštíte křížovky, mladý muži?"
"Ne, madam, prodávám lva."
"Ach tak, ale kdybyste luštil křížovky, jistě byste pochopil, že jsem ji nejdříve musela dokončit."
"Mám pro to pochopení, i když křížovky neluštím. Taky toho lva potřebuji prodat dříve, než se budu moct posunout dál."
"A jak je ten plyšový lev veliký, mladíku? Pojďme, sepíšeme ten inzerát."
"Není plyšový."
"Jakže?"
"Není plyšový?"
"Ne? Pak je tedy vyroben z jiného materiálu?"
"Ne, je živý, madam."
"Živý? Ach tak. A proč ho prodáváte, smím-li se zeptat?"
"Mám dva."
"A nebude pak tomu druhému smutno?"
"Nebude, madam. Dva lvi se spolu stejně nesnesou."
"Tak proto ho prodáváte."
"Vlastně ani ne. To spíše já ho nesnesu."
"Tak proč jste si ho pořizoval, mladíku?"
"Já jsem si ho nepořídil. Pořídil jsem si toho jednoho a ten druhý byl s ním."
"Takže to jsou kamarádi? Ti lvi?"
"Vlastně ani ne. Spíše byl jeden druhému v nouzi dobrý. Teď už se nepotřebují. "
"Aha. A cena?"

A tak jsme tam naproti sobě seděli. Žena se mě vyptávala na podrobnosti a pečlivě je úhledným rukopisem zapisovala do předem určených kolonek ve formuláři. A já přitom pořád přemýšlel nad těmi svými lvy.
"Tak to by bylo všechno, mladý muži. Zítra vám ten inzerát otisknou."
"Děkuji, madam."
"Ale já tomu stejně pořád nerozumím. Proč ho vlastně prodáváte? Nemáte ho rád?"
"To ani ne. Ale způsobuje mi bolest, tak ho zkouším prodat."
S těmito slovy jsem se postavil a odešel.

Možná, že každý máme svého lva, kterého potřebujeme prodat...

Kam dál