Proč by měl být každý náš čin desetkrát obrácen na pánvičce rozumu jako palačinka?
- Milan Kundera, Nesmrtelnost

Přítel

21. června 2017 v 20:20 | Barbora |  Píšu...
Bylo časně ráno. Ospalé město se teprve probouzelo do dalšího dne, na ulicích pohasínalo veřejné osvětlení, na autobusové zastávky přicházeli první lidé, mlha se pomalu rozestupovala. Jednou z městských ulic se procházel muž. I přesto, že ráno bylo poměrně chladné, měl na sobě jen šortky a vytahané šedé triko. Kdybyste se na něj zeptali jeho sousedů, řekli by vám, že je jako ten divný chlápek ze špatných hollywoodských filmů, který je hodně zaostalý, tváří se jako blbec, ale ve skutečnosti je to vždy právě on, kdo stojí za tou důkladně promyšlenou vraždou a za své vzezření se celou dobu pouze ukrýval. Řekli by vám, že je to hulvát, protože nikdy nezdraví a když má úklidovou službu, nikdy chodbu nevytře. řekli by vám, že je to necita. A řekli by vám taky to, že ten jeho hnusný opelichaný čokl hrozně smrdí. A právě s tím hnusným opelichaným čoklem se ráno tou ulicí procházel. Pes nebyl na vodítku. Nepotřeboval vodítko. Jeho pán mu nikdy neřekl jediný povel, nicméně pes se mu držel na blízku a kromě toho se řídil vlastním pudem sebezáchovy. Muž a jeho pes postupovali dál ulicí. Pes se odvážil vstoupit na vozovku. Nikde nebylo ani živáčka, natož nějakých aut. Pes si spokojeně očichával skvrny na vozovce. Stalo se to v jediné vteřině. Ze zatáčky se vyřítila motorka. Jak se tam mohla ocitnout tak náhle? Motorkář nezastavil. A tiché ráno protnula zvířecí bolest.

Mohutné hodiny na radnici odbyly osmou. V ulicích už bylo rušno, mlha byla ta tam a lidé vráželi jeden do druhého při svém ranním spěchu do práce. Jednou z ulic také procházel jistý muž ve vytahaném šedém triku. Šel rychlým a svižným krokem. Lidé se před ním rozestupovali a uhýbali mu z cesty. Muž na rukou nesl nehybné zvíře. Jeho tvář jako by byla z kamene, jen v očích byste mohli zahlédnout děs. Šel dál a dál. Lidé na něj jen zírali. Jedna žena vykřikla: "Tyran jeden! Podívejte se na to ubohé zvíře!" Ale dav se na něj ani nevrhnul, ani mu nepomohl. Pro ně to byla jen jedna minuta, která se proměnila v nepodstatný zlomek jejich dne, o kterém sice doma řeknou partnerovi, ale život jim nezmění. Jemu to ale život změnilo.

Jeho sousedé by vám jistě pověděli, že ho v životě neslyšeli promluvit. A taky ho nikdy neviděli v jiné společnosti než ve společnosti toho hnusného opelichaného psa. Taky prý doma neměl ani telefon. Jeho zvonek taky nefungoval. Kdo by se k němu chtěl dostat, musel by bušit na dveře, ale stejně by nikdy neotevřel. Byl velkého vzrůstu, ale kůže na kostech jen visela. Jeho obličej byl zchátralý, i když mu určitě nemohlo být více než pětatřicet. Nosil jen to šedé vytahané triko a mastné skvrny byly stále na stejných místech.

Muž stále šel. Ani jednou se nezastavil. Na rukou ještě pořád nesl bezvládné zvířecí tělo. Srdce mu divoce bušilo. Dorazil k tmavě hnědým proskleným dveřím a začal zvonit na zvonek. Pak chvíli bušil na dveře. Pak zase zvonil. Ten randál vyrušil jiného muže od snídaně. Kdo se tady tak ráno dobývá? Ordinace bude otevřená až za čtyřicet minut. Veterinář vstal od stolu a šouravým krokem se vydal ke vstupním dveřím. Před dveřmi stál muž pochybného vzhledu a v rukou držel nehybného psa.
"Dobrý den, prosím vás, pane, ordinace ještě není otevřená."
Muž nic neřekl. Ani nemusel. Jeho hrůza v očích vše vypověděla. Pouze natáhnul ruce se zvířetem.
"Říkám, že ještě máme zavřeno. Co je s tím psem?"
Muž pořád mlčel. Přistoupil k veterináři ještě blíž. Veterinář si povzdechl a sáhl na psa.
"Pane, ten pes je mrtvý. Je mi to moc líto, ale s tímhle už vám pomoci nemohu."
Na mužově tváři se poprvé objevil náznak citu. V nesouhlasu kroutil hlavou sem a tam.
"Opravdu, vždyť se na něj podívejte. Jak dlouho už takhle leží? Musel jste přeci poznat, že je mrtvý. Nedýchá, ztuhnul. Už mu nemám jak pomoci, člověče. Proč jste ho sem nosil?"
"Je to můj přítel," zašeptal muž.

Ještě toho dne se konal malý soukromý pohřeb jednoho nejmenovaného psa na nejmenovaném místě a jeden nejmenovaný muž přišel o svého jediného nejmenovaného přítele. A pak se jeho duše vytratila...


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 slunecnyden slunecnyden | Web | 22. června 2017 v 16:11 | Reagovat

Píšeš moc hezky, skutečně.

2 slunecnyden slunecnyden | Web | 22. června 2017 v 16:13 | Reagovat

Teď jsem koukala, že se opakuji v pochvale. Je to obyčejný příběh, napsaný citlivě a pravdivě.

3 Srdcová Dáma Srdcová Dáma | Web | 22. června 2017 v 18:47 | Reagovat

[1]: Souhlasím :)

4 Cinereo Cinereo | E-mail | Web | 24. června 2017 v 10:25 | Reagovat

Jako první jsem si všimla citátu z Nesmrtelnosti, za což dávám 11/10.

Samotný příběh se mi také moc líbí, je to syrové a krásně vytržené z kontextu, což právě tím, jak text vyvolává otázky, na sebe bere jistou formu záhadnosti a dodává na dojmu. K tomu pak perfektně pasuje velice stručný závěr a naprostá minimalizace následných citových projevů, který by to všechno jen sentimentálně poplival.

Jen tak dál, u tebe se rozhodně ještě ukážu! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama