Proč by měl být každý náš čin desetkrát obrácen na pánvičce rozumu jako palačinka?
- Milan Kundera, Nesmrtelnost

Všechno nebo nic

16. června 2017 v 7:32 | Barbora |  Píšu...
Tak jako včera, předevčírem a každý jiný den, i dnes jsem šel do parku. Vždy sedávám na jedné konkrétní lavičce, která je u malého jezírka vprostřed parku a na níž je napsáno jsi moje jedyná mileno. Už jsem si na ni zvykl. Obvykle si čtu, ale někdy jen tak sedím, koukám na kachny plující po vodní hadině a pozoruji ostatní návštěvníky. Občas poslouchám jejich rozhovory a to i přesto, že vím, že cizí rozhovory se neposlouchají. Jindy se přistihnu jak na někoho zírám. Pokaždé si za to musím vynadat, není to slušné, nebo tak mi to alespoň říkávala máma. Nejčastěji zírám na jednu starou paní. Sedává o dvě lavičky dál a stejně jako já i ona je v parku každý den. Sedí tam už když přicházím a nejspíše tam sedí ještě dlouho potom co odejdu. Vždy je tam sama, nikdy jsem neviděl, že by měla nějakou společnost. Pokaždé je pěkně upravená, nalíčená, učesaná, ale vypadá osaměle. Tak jako já, smutnýma očima pozoruje hladinu. Někdy zvedne hlavu k nebi a sleduje jak mraky po obloze přecházejí sem a tam. Už je to více než rok, co do toho parku chodím a vídávám ji tam den co den nevyjímaje chladné zimní dny, ve kterých já chodívám pouze na procházku a zase se rychle běžím schovat do tepla. A každý každičký den mě kouše má vlastní zvědavost, okusuje mi všechny končetiny a já začínám mít strach, že to nebude trvat dlouho, a nezbude ze mě nic než pár okousaných kostí. Přál bych si vědět proč tam dennodenně sedí. Proč je smutná? A proč je tam vždy sama a nikdy jinak?

Seděl jsem na lavičce a už patnáct minut jsem na ni nepřetržitě zíral. Byl jsem si jistý, že si toho všimla. Věděla, že ji pozoruji. Zvědavost mě rozpalovala do běla. Celý jsem se třásl, adrenalin. Pořád dokola jsem si to zakazoval, ale už jsem to nemohl vydržet. Prudce jsem se postavil a vykročil směrem k její lavičce. Předtím jsem si mockrát představoval, co bych jí řekl, ale v tu chvíli jsem měl v hlavě prázdno.
"Dobrý den, máte tady volno?" přistoupil jsem k ní. Vzhlédla ke mně, prohlížela si mě.
"Jistě."
"Jmenuji se Alex. Už delší dobu vás pozoruji."
"Já vím."
"Říkal jsem si proč tady asi pořád sedáváte sama."
"A došel jste k nějakému závěru?"
"Ne."
"Aha."
Více už neřekla. Doufal jsem v delší konverzaci. Chvíli jsme mlčeli.
"A proč tedy?" zkusil jsem to znova.
"Je to všechno nebo nic," nespustila oči z oblohy,"měla jsem všechno a teď nemám nic."
"Tomu asi nerozumím."
"Máte přítelkyni?"
"Ano."
"A rodiče?"
"Ano, bydlí tady nedaleko."
"A vy bydlíte s přítelkyní?"
"Ano."
"Tak vidíte. Máte všechno. Máte přítelkyni, ta je vám jistě velmi blízká. Jednoho dne se může stát, že se každý vydáte jinou cestou, ale ona tady pořád bude. Někdy ji možná potkáte na ulici, pozdravíte se, prohodíte pár slov, bude tady. Máte rodiče a i když s nimi nežijete, jsou tady. Můžete za nimi jít na návštěvu, obejmout je. Ale já, já nemám nic."
"Už nemáte rodiče?"
"V mém věku už lidé obvykle nemívají rodiče."
"Promiňte. Pak tomu asi stále nerozumím."
"Už je to dlouho, co jsme se poprvé potkali. Více než čtyřicet let. A od té chvíle jsem měla vše, byl pro mě celý svět, víte? Je to pak velký šok, když najednou nemáte nic."
"Zemřel vám manžel?"
"Už je to docela dlouho, ale ještě jsem si na to nezvykla. Může si na to člověk zvyknout?"
"To nevím."
"Dříve jsme tady chodívali spolu."
"Můžu vám dělat společnost, když budete chtít."
"Děkuji, já už dnes ale musím jít."
"Už jdete domů?"
"Ne, ještě ne. Nejdříve mu jdu povědět, jaký jsem dnes měla den. Taky se ho zeptám jak se má on. A přinesu mu čerstvé květiny."
"Tak bych vám mohl dělat společnost třeba zítra. Nebo nějaký jiný den."
"Víte, mladý muži, já nevím, jestli přijdu i zítra a pokud ano, nemohu vám slíbit, že přijdu pozítří. Myslím, že už bych taky měla jít..."


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marco Marco | 16. června 2017 v 8:02 | Reagovat

Osobité a velmi silné. Píšeš skvěle. ;-)

2 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 16. června 2017 v 14:13 | Reagovat

Krásné, docela bych si přečetla pokračování, kdyby nějaké bylo.

3 slunecnyden slunecnyden | Web | 16. června 2017 v 20:10 | Reagovat

Moc hezky napsané. Skutečně. Ten konec mi připomněl Malého prince :-)

4 Natálie Natálie | Web | 20. června 2017 v 11:26 | Reagovat

téměř mi to vehnalo slzy do očí.. moc krásně napsáno..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama